Sněhová kalamita 2001

Během posledních let opustily nákladní vlaky mnohé české lokální dráhy a provozu zde vládnou pouze motorové vozy řady 810. Jednou z těchto tratí je i Pňovany - Bezdružice, kde pravidelná nákladní doprava skončila s platností GVD 1994/95. V současnosti je používáno pouze nákladiště Lesní společnosti Stříbro v Cebivi a výjimečně vlečka Agroservisu Tachov v Trpístech. Podle potřeby nákladiště obsluhuje lokomotiva od manipulačního vlaku Planá u M.L. - Stříbro - Plzeň. V roce 2001 byl na tento výkon často nasazován stroj 742.323. Ten se měl možnost podívat koncem roku 2001 až do Bezdružic. Zde je o této události malá reportáž.

Na Plzeňsko nebývale velký příval sněhu v podvečer 29. prosince 2001 způsobil v dopravě značné komplikace. Veřejná doprava v Plzni měla velké problémy, v ulicích města se nechaly díky sněhové peřině pořídit jedinečné záběry. Chtěli jsme zjistit, jak si se sněhem poradili železničáři na naší oblíbené lokálce a tak i přes únavu z nočního fotografování jsme se sešli druhý den o půl jedenácté dopoledne v hale plzeňského nádraží. Jirka Š. jako obvykle přišel (přiběhl) téměř pozdě...

Po příjezdu do Pňovan nás na šesté koleji čekalo překvapení v podobě nezvyklé soupravy motoráčku 810.676 v závěsu stroje 742.323. Bylo jasné, že nás čeká zajímavá jízda. Dozvěděli jsme se, že po přenocování v plzeňském depu, kam jezdí turnusový motoráček v noci ze soboty na neděli na prohlídku, se ještě celkem bez problémů na prvním ranním vlaku vrátil do Bezdružic. Ale to se již začal zvedat nepříjemný vítr, který dokázal během chvilky nafoukat na trať vysoké sněhové bariéry, se kterými měl vlak do Pňovan již velké problémy. V neděli je mezi tímto spojem a poledním vlakem zpět do Bezdružic, čtyři hodiny prodleva. Bylo jasné, že si již nemusí motorák cestu zpět do Bezdružic prorazit. Strojvedoucí žádal po plzeňské traťovce sněhovou frézu, ale ta měla plno práce jinde. Plzeňské depo nakonec poslalo na výpomoc lokomotivu 742.323 i se strojvedoucím. Ten v Pňovanech přesedl za řízení motoráku a do pilotní kabiny lokomotivy usedl zdejším traťovým poměrům znalý strojvedoucí.

Vlak se na čas vydal na dramatickou jízdu do Bezdružic. První závěj jsme projeli v polích za Blahousty. Podstatně větší nás čekala na vrcholu stoupání za Cebiví. Sníh létal široko daleko, když čtyřiašedesátitunová lokomotiva najela svým pluhem do závějí. Kolem lokomotivy a vozu na chvíli zavládla tma od zvířeného sněhu. Ještě větší závěj nás čekala těsně před vjezdem do bezdružické stanice. Strojvedoucí si pak dělal legraci, že mohl kvůli ní přejet nádraží a skončit za kusou kolejí na silnici.

Vlak přesně na čas zastavil na konečné v Bezdružicích a cestující se po vystoupení z vozu zabořili do půlmetru hluboké sněhové pokrývky. Sněhem olepená lokomotiva pak při posunu hrnula před sebou hromadu sněhu jak buldozer. Aby bylo možno nutný posun vůbec uskutečnit, musela být pracně vyčištěna výhybky číslo 1. I cestující přiložili ruce k dílu. Do odjezdu vlaku zpět do Pňovan zbývala ještě hodina a tak jsme ji s Jirkou strávili u horkého grogu v hospodě na náměstí.

Zpáteční cesta již tak dramatická nebyla a nevlídné počasí vystřídalo příjemně svítící slunce. Lokomotiva pro jistotu zůstala v Bezdružicích až do druhého dne, kdy se v dopoledních hodinách vrátila do Plzně. Protože se však už nevešla do remízy v Bezdružicích, museli jí zdejší strojvedoucí v noci chodit protáčet, aby nezamrzla.

Podobná kalamitní situace nastala i 2 a 3. ledna následujícího roku. Podařilo se ji však zvládnout díky návštěvám sněhové frézy bez asistence přípřežní lokomotivy.

Nezvyklá, předsilvestrovská souprava vlaku neušla pozornosti cestujících. Ozvaly se udivené dotazy na železničáře: "S čím to tu jezdíte?"
Ale všichni byli rádi že jeli. V těch dnech jedině lokálka obstarávala spolehlivé spojení kraje pod Krasíkovem s ostatním světem.