Tip na školní výlet lokálkou
Osada Křivce z vyhlídky na vrchu Špičák.
Foto Jirka Bízek
Muzeum lokálky v Bezdružicích.
Foto M. Klas
Osada Křivce je od města Bezdružic oddělena hlubokým údolím Nezdického potoka. První zmínky o Křivcích pochází z r. 1219, kdy byly součástí tepelského kláštera. Před husitskými válkami byly Křivce údajně městečkem. V křiveckém okolí se patrně v 16. stol. těžilo zlato, jehož přítomnost dokázaly i novodobé průzkumy. Kolem roku 1790 se o těžbu pokoušel i majitel bezdružického panství Dominik Konstantin Löwenstein. Výrazné pozůstatky těžby jsou patrné po obou stranách silnice do Starého Sedla. Po skončení II. světové války došlo k vylidnění obce, dnes se jedná o osadu převážně s rekreačním osídleným, spadající pod město Bezdružice.
Údolí Nezdického potoka vinoucí se pod vsí je vyhledávanou rekreační lokalitou. Přehrazením Nezdického potoka tady vznikl pod obcí Řešín Zaječí rybník, pod jehož hrází stávaly tři mlýny. Od konce 60. let 20. století do roku 2003 byl tento rybník zdrojem pitné vody pro Bezdružice, Konstantinovy Lázně a Kokašice. Z důvodu ochrany tohoto vodního zdroje bylo pro občany vybudováno nové koupaliště umístěné kilometr po proudu. Dnes rybník opět slouží rekreačním účelům. Další možnost koupání, občerstvení a táboření je v areálu koupaliště otevřeném v roce 1971, které je přístupné ze silnice Bezdružice - Úterý.
Křivcemi prochází cyklotrasa č.2208 z osady Hanov do Bezdružic.
Křivcemi prochází cyklotrasa č.2208 z osady Hanov do Bezdružic.
Kostel sv. Martina
Místní barokní kostel sv. Martina tvoří výraznou krajinnou dominantu, bez níž by Křivce ztratily svojí historickou a mimořádnou estetickou tvář. V blízkosti kostela také stojí chráněná lípa. Z historického průzkumu, který zpracoval Zdeněk Procházka, se dozvídáme, že farní kostel byl založený tepelským klášterem a je prvně uváděn v roce 1358. O podobě starého gotického kostela není nic známo. Místopisný slovník historický království českého od Augusta Sedláčka uvádí, že klášterní ves byla roku 1432 vydrancována husity a kostel vypálen. K dalšímu násilnému obsazení vsi dochází roku 1468 Bohuslavem ze Švamberka. Kostel však již žádnou újmu neutrpěl. V 60.letech 17. století byla středověká svatyně zbořena a na jejím místě byl znovu postaven kostel, který je svou velikostí srovnatelný s kostelem v Bezdružicích. Jde o stavbu, která je vybudována na tradičním půdorysu středověkých kostelů s trojboce uzavřeným presbytářem. Patří k sakrálním objektům barokního období.
Křivce - kostel
Foto Jirka Bízek
Po roce 1945 došlo v souvislosti s postupným vysidlováním obce k chátrání kostela. V současnosti se celá unikátní dominanta krajiny nachází ve zbědovaném stavu. Církev bohužel nemá na opravu a údržbu kostela finance. Zoufalý stav dominanty však nebyl lhostejný několika zdejším patriotům, kteří pro hledání sponzorů a zdrojů financování opravy založili v roce 2005 občanské sdružení Martinus. Již během roku 2006 bylo uspořádáno několik brigád a veřejných akcí - Martinský jarmark. Více se o občanském sdružení Martinus a připravovaných akcích dozvíte na stránkách sdružení:
MF Dnes - Plzeňský kraj , 10. 2. 2007 (str. 3)
Ondřej Vaculík
O černých vozech milionářů a ochotě přispět na věc veřejnou
Podnikatelského stavu si vážím, jsem proti milionářským dávkám a dalším opatřením, která mají lidem znepříjemňovat dosahování vysokých příjmů. Na druhé straně mi ale vadí jejich velice častá povýšenost a bohorovná přezíravost, která však nese tu výhodu, že s nimi ani nepřicházím do styku. Proto s nimi už nepočítám v žádné užitečné věci, s níž se veřejnost musí potýkat, a zatím jsem se nikdy nepřepočítal.
Oni mají svou milionovou až miliardovou odpovědnost na vysokých manažerských postech i svá oddechová golfová hřiště, my máme zase téměř zaručené poněkud podměrečné gáže a výhodu posledního nočního zaručeně podměrečného piva, kdy hospodský už stahuje ubrusy.
Můj syn obdivuje ty chlapíky, kteří před benzínovou pumpou, před vchodem k pokladně, nechají klidně brumlat motory svých silných černých vozů a ležérně, opřeni o stolek, popíjejí kávu a vedou velice úsporný dialog, kdežto mne jejich býčí šíje provokují k pokušení jen tak je skolit pěstí jako Old Shaterhand. Jak vidno, vztahy otců a synů jsou komplikované. Tento vztek vůči takovým je už pudový, protože příliš často, ba neustále, se pohybuji v prostředí, kde se něco velice hodnotného rozpadá nebo něco obecně užitečného strádá kvůli několika tisícovkám, jež nejsou a hned tak nebudou.
Před časem jsem stál v Michalových Horách na Tachovsku před kostelem, krásná barokní stavba, kde původně chyběly stovky na zacelení střechy, takže nyní se nedostává stovek tisíců na generální opravu. Pochmurně jsem asi dvacet minut jen tak zíral do údolí starobylého městečka, jímž protéká Kosí potok. Za tu dobu projela kolem tři auta, shodou okolností každé tak za půl druhého milionu. (Díky synovi se v jejich cenách trochu vyznám). Napadlo mě jako Marii Majerovou, že kdyby každý z těch tří majitelů měl automobil jen o půl milionu méně opulentní, mohl by být kostel zachráněný.
Ne, Marie Majerová by ty peníze rozdala chudině, to já ne, chudina ať je chudá. Mě to napadlo spíš jako Jindřicha Šimona Baara: Proč je samotné nikdy nenapadne dát přebytečné peníze na něco, co má větší a trvalejší hodnotu, než je trapný a pomíjivý osobní luxus?
Čí je to vina, že společnost se sune tak rozpolceně? Vlády? Církve? Volného trhu? A co když je to naopak normální a nenormální jsem já?
Se známým pocitem zmaru a rozpadu jsem jel před týdnem do obce Křivce (mezi Bezdružicemi a Úterým), kde se celá desetiletí rozpadá úplně opuštěný kostel sv. Martina.
Od Úterského potoka silnička vystoupá na náhorní plošinu, na níž se svatý Martin s děravou šindelovou střechou tyčí jako mocný vévoda. Kolem něj, kam oko dohlédne, lesy a kopce, v poprašku čerstvého sněhu šedošedá krajina přechází do šedého nebe. V té šedi už těsně nad horizontem prokmitává žlutavý jas klonícího se slunce. Ve vesničce jen o několika domech klid, ani pes neštěká, vítr z polí žene závany vlhké hlíny. Voní už jako jaro.
Asi dvacet minut stojím a dívám se na zpustlý hřbitov u kostela, vyvrácené kříže. Tu přijíždí mercedes, zastavuje u kostela. Vystupují z něho žena a muž, představitelé občanského sdružení Martinus. Manželé Bockovi, ačkoliv žijí ve Františkových Lázních, založili sdružení a začali kostel zachraňovat. Zdálo se jim totiž nemožné, že taková krásná barokní stavba na tak krásném místě by se měla úplně rozpadnout.
Ondřej Vaculík
O černých vozech milionářů a ochotě přispět na věc veřejnou
Podnikatelského stavu si vážím, jsem proti milionářským dávkám a dalším opatřením, která mají lidem znepříjemňovat dosahování vysokých příjmů. Na druhé straně mi ale vadí jejich velice častá povýšenost a bohorovná přezíravost, která však nese tu výhodu, že s nimi ani nepřicházím do styku. Proto s nimi už nepočítám v žádné užitečné věci, s níž se veřejnost musí potýkat, a zatím jsem se nikdy nepřepočítal.
Oni mají svou milionovou až miliardovou odpovědnost na vysokých manažerských postech i svá oddechová golfová hřiště, my máme zase téměř zaručené poněkud podměrečné gáže a výhodu posledního nočního zaručeně podměrečného piva, kdy hospodský už stahuje ubrusy.
Můj syn obdivuje ty chlapíky, kteří před benzínovou pumpou, před vchodem k pokladně, nechají klidně brumlat motory svých silných černých vozů a ležérně, opřeni o stolek, popíjejí kávu a vedou velice úsporný dialog, kdežto mne jejich býčí šíje provokují k pokušení jen tak je skolit pěstí jako Old Shaterhand. Jak vidno, vztahy otců a synů jsou komplikované. Tento vztek vůči takovým je už pudový, protože příliš často, ba neustále, se pohybuji v prostředí, kde se něco velice hodnotného rozpadá nebo něco obecně užitečného strádá kvůli několika tisícovkám, jež nejsou a hned tak nebudou.
Před časem jsem stál v Michalových Horách na Tachovsku před kostelem, krásná barokní stavba, kde původně chyběly stovky na zacelení střechy, takže nyní se nedostává stovek tisíců na generální opravu. Pochmurně jsem asi dvacet minut jen tak zíral do údolí starobylého městečka, jímž protéká Kosí potok. Za tu dobu projela kolem tři auta, shodou okolností každé tak za půl druhého milionu. (Díky synovi se v jejich cenách trochu vyznám). Napadlo mě jako Marii Majerovou, že kdyby každý z těch tří majitelů měl automobil jen o půl milionu méně opulentní, mohl by být kostel zachráněný.
Ne, Marie Majerová by ty peníze rozdala chudině, to já ne, chudina ať je chudá. Mě to napadlo spíš jako Jindřicha Šimona Baara: Proč je samotné nikdy nenapadne dát přebytečné peníze na něco, co má větší a trvalejší hodnotu, než je trapný a pomíjivý osobní luxus?
Čí je to vina, že společnost se sune tak rozpolceně? Vlády? Církve? Volného trhu? A co když je to naopak normální a nenormální jsem já?
Se známým pocitem zmaru a rozpadu jsem jel před týdnem do obce Křivce (mezi Bezdružicemi a Úterým), kde se celá desetiletí rozpadá úplně opuštěný kostel sv. Martina.
Od Úterského potoka silnička vystoupá na náhorní plošinu, na níž se svatý Martin s děravou šindelovou střechou tyčí jako mocný vévoda. Kolem něj, kam oko dohlédne, lesy a kopce, v poprašku čerstvého sněhu šedošedá krajina přechází do šedého nebe. V té šedi už těsně nad horizontem prokmitává žlutavý jas klonícího se slunce. Ve vesničce jen o několika domech klid, ani pes neštěká, vítr z polí žene závany vlhké hlíny. Voní už jako jaro.
Asi dvacet minut stojím a dívám se na zpustlý hřbitov u kostela, vyvrácené kříže. Tu přijíždí mercedes, zastavuje u kostela. Vystupují z něho žena a muž, představitelé občanského sdružení Martinus. Manželé Bockovi, ačkoliv žijí ve Františkových Lázních, založili sdružení a začali kostel zachraňovat. Zdálo se jim totiž nemožné, že taková krásná barokní stavba na tak krásném místě by se měla úplně rozpadnout.
Lokálka Pňovany - Bezdružice
M. Klas, webmaster: J. Šplíchal
vytvořeno: 12. 3. 2022
M. Klas, webmaster: J. Šplíchal
vytvořeno: 12. 3. 2022