Při procházkách údolím Úterského potoka může návštěvník spatřit podivné betonové stavby. Jsou to pozůstatky československého opevnění budovaného na sklonku třicátých let minulého století na obranu naší vlasti před rozpínajícím se fašismem. I když kvality opevnění nebyly nikdy prověřeny bojovou akcí, jedná se o zajímavé památky, které stojí za povšimnutí. Vždyť v době vzniku patřil československý systém pohraničního opevnění ke stavbám mimořádným v evropském měřítku, jak díky svému technickému řešení, tak i rozsahem.

Situace se po nástupu Hitlera v Německu k moci v roce 1933 v celé Evropě přiostřila. Vláda Československé republiky, která se novou politikou Německa po právu cítila ohrožena, přistoupila k ráznému opatření - k výstavbě opevnění v československém pohraničí. Nešlo o nijak snadný úkol, hranice s Německem se tehdy táhla od Ostravska až po Šumavu. Po puči a obsazení Rakouska Německem na jaře 1938 se tato hranice protáhla od Šumavy až po Dunaj. Dnešní území České republiky bylo tedy v podstatě obklíčeno nepřáteli.

Velení branné moci a vláda přijala během let 1935-38 několik obranných programů. V nich se počítalo se scénářem, který předpovídal hlavní útok německé armády na střed republiky v prostoru Kralicka na severní Moravě a ve východních Čechách. Útok měl rozdělit československou armádu na dvě části a následně mělo dojít k postupnému obsazení Čech a dobití Prahy. Realizace opevnění byla naplánována na léta 1935-1945. Plán stanovil jako prioritu výstavbu těžkého a lehkého opevnění na severní Moravě. Na ostatních úsecích hranice a v okolí Prahy mělo dojít nejprve k postupné stavbě lehkého a později i těžkého opevnění.

I když na podzim 1938, v době Mnichovské krize, nebylo opevnění zdaleka hotovo, představovalo funkční prvek, ze kterého mělo německé armádní velení velký respekt. Tzv. pás lehkého opevnění představoval souvislý pás betonových pevnůstek navzájem se překrývajících palbou ze svých kulometů. V roce 1936, kdy výstavba začala, byly používány tři typy pevnůstek (tzv. řopíků) vz. 36 (typ A, B, C), lišících se od sebe pevností a uspořádáním půdorysu a střílen. Od roku 1937 byly stavěny pevnůstky dle vz. 37 (A, B, C, D a E), lépe vybavené, odolnější a s jiným umístěním střílen, kladoucím důraz na boční palbu. U všech pevnůstek, jejichž posádku tvořilo 7 osob, byly v základním vybavení dva těžké (příp. lehké) kulomety. Pevnostní linii dotvářela síť zákopů, pěchotních a tankových zátarasů a nezbytné zázemí pro vlastní vojsko a ostrahu opevnění mimo válečnou dobu.

Pevností linie byla v okolí Stříbra a Bezdružic vytyčena následovně: od jihu přicházela linie od Holýšova a Jivjan v údolí Úhlavky ke Stříbru. U města se pevnostní linie stočila na východ a údolím Mže vedla až k jejímu soutoku s Úterským potokem u Blahoust za železničním mostem. Údolím Úterského potoka následně stoupala přes Šipín ke vtoku Blažimského potoka. Jeho divokým, skalnatým údolím pak vystoupala ke Krsovu.

V první etapě výstavby byly opevněny nejdůležitější komunikační body na plánované linii. Pás pevnůstek nebyl v této fázi výstavby opevnění vůbec celistvý. V úseku od Jivjan po Krsov byl vytyčen úsek výstavby VII. Stříbro. Po provedených pochůzkách v terénu se staviteli (20. - 22. 7. 1936) byl tento úsek nakonec rozdělen na dva podúseky: VIIa. Stříbro-jih (Čerňovice - Jivjany) a VIIb. Stříbro-sever (Čerňovice - Krsov).

Úsek Stříbro - jih s pevnůstkami č. 1 - 32 byl přidělen plzeňské stavební firmě Ing. Dr. Jaroslav Brček dne 30. 7. 1936. Stavební práce v ceně 168 800,- Kč měly být hotovy 17. října. Materiál na stavbu 32 bunkrů (10 typu A, 13 typu B a 9 typu C) byl dodáván vojenskou správou do stanic Stříbro a Nový Dvůr (Pňovany).

Stejná stavební firma stavěla i druhý úsek VIIb. Značné těžkosti, které způsobily terénní překážky v členitém a skalnatém údolí Úterského potoka i nedostatek pracovníků, byly příčinou značného zpoždění stavby. Problémy nastaly již zpočátku, kdy místo plánovaného zahájení prací 3. srpna 1936 bylo pro zpoždění s vyměřováním započato až 12. srpna. Stavební materiál byl dovážen do stanic Trpísty, Cebiv a Bezdružice. Za 35 plánovaných pevnůstek mělo být firmě vyplaceno 207 980,- Kč. Stavební úsek byl dokončen se značným zpožděním v lednu 1937.

Na počátku tohoto roku bylo rozhodnuto doplnit provizorní opevnění postavené předešlého roku souvislými pásy pevnůstek nového typu vz. 37. Na linii Jivjany - Krsov byly naplánovány tři nové linie.

První s označením E22 Stříbro s 53 pevnůstkami (44 typu A, 2 typu B, 1 typu C, 3 typu D a 3 typu E) byla položena mezi Butovem a Kladruby. Stavební firma Jenč, Hladeček a Kroft za cenu 949 379,- Kč zahájila práce 18. června na pevnůstce č. 1 u Butova a dokončovací práce na úseku se protáhly až do jara 1938. Stavební materiál byl vykládán opět ve Stříbře, kde byl pro tento účel zbudován sklad.

V úseků E 21 Čerňovice mělo celkem 19 pevnůstek (12 typu A, 6 typu D a 1 typu E) opevnit přechody přes Úterský potok. Pro bránění přechodu u Trpíst bylo určeno 6 pevnůstek (u Horských Domků), u Mydlovar 4 pevnůstky, Šipína 4 pevnůstky a u bývalého Marasova mlýna u Pakoslavi 5 pevnůstek. Stavební práce byly firmou Jenč, Hladeček a Kroft zahájeny 12. července 1937. Betonáž prvního objektu č. 19 u Horských Domků začala 19. 8. a již počátkem září byly dobetonovány poslední objekty u Pakoslavi.

Poslední linie pevnůstek E 23 Krtín v okolí vísky Zhoř měla chránit přístup k Plzni. Tvořilo ji 20 pevnůstek (18 typu A, 2 typu D) ve dvou sledech. Úsek stavěl podnikatel Václav Rouček ze Staňkova.

V tomto roce bylo v plánu dostavěné pásy souvislého opevnění propojit. Na nově vytýčeném úseku 172 mezi Butovem a Milevem mělo být zbudováno 55 nových pevnůstek vz. 37, které měly doplnit mezery mezi jednotlivými pásy opevnění. 45 pevnůstek typu A, 8 typu E a po jedné typu D a E měla firma arch. Karel Tomášek postavit za 1 648 413 Kč. Práce byla firmě zadána 25. června, ale do vyhrocení situace v září 1938 pro špatnou organizaci práce stihla firma vybetonovat pouze 19 pevnůstek. Za špatně placené dělníky firmy muselo dokonce intervenovat i velitelství ženijního vojska. Mnichovská dohoda znamenala konec výstavby opevnění.

Od Butova po Pakoslav se táhl úsek opevnění č. 171 se 60 pevnůstkami, které měly vyplnit mezery mezi dosud zhotovenými pásy opevnění. Stavebně náročný úsek v údolí Úterského potoka a Mže začala 3. července stavět firma František Holzbecher z Plzně. Pro různé komplikace se do konce září podařilo vybetonovat pouze 16 objektů.

Po válce nějakou dobu probíhaly stavební práce na dokončení opevnění, ale brzy byly ukončeny. Nové vojenské a politické cíle společně s ekonomickými problémy odsunuly pevnostní linie do pozadí. Většinu objektů však armáda udržovala ve stavu provozuschopnosti ještě dlouhá léta. Některé z nich byly jak německou armádou za války, tak československou armádou v padesátých letech zkušebně ostřelovány. Tímto způsoben zaniklo 5 pevnůstek u Trpíst. Část pevnůstek u Zhoře byla ke konci války odstřelena, aby bylo možno z nich vytěžit cennou armaturu. Některé pevnůstky u frekventovaných míst byly po válce zamaskovány fingovanými stodolami a domky. Dnes jich valná část chátrá a jen několik z nich je udržováno partami nadšenců a čundráky. Jako soukromé muzeum v současnosti slouží pouze jedna pevnůstka nedaleko Pláně u Bezdružic.

Text stránky je zpracován dle publikace Vladimíra Bednára: Opevnění na Stříbrsku vybudované v letech 1936 - 1938.

Vrátit se na začátek stránky.

• Pevnostní areál Pláň u Bezdružic
  www.pevnostniarealplan.cz