Historky z lokálky od Jirky Bízka I.

I když je provoz na železnici vázán přísnými předpisy, tam kde pracují lidé není nouze o různé příhody. Některé vznikly nechtěně souhrou náhod nebo díky balancování na hraně předpisových ustanovení, jiné byly kanadským žertíkem škodolibých kolegů, další prostě přinesl život.

Po příjezdu posledního večerního vlaku do Bezdružic zajíždí vždy motoráček do výtopny, kde strojvedoucí prohlídne spodek vozu, doplní oleje a připraví vše svému kolegovi na ráno. Aby se, tehdy ještě stojednatřicítka, do depa dostala, bylo třeba krátkého posunu přes pňovanské zhlaví. Několik metrů za krajní výhybkou tohoto zhlaví začíná 25 promilové klesání, končící až po devíti kilometrech za zastávkou Strahov.

Pro odpočinek strojvedoucích a tenkrát ještě i vlakvedoucích je v Bezdružicích malá nocležna, kde přespávají dojíždějící. Směnu na odpoledních osobácích měl strojvedoucí Standa a posledním vlakem s ním přijel na nocležnu i jeho kolega Ota, který od něj na ráno přebíral motoráček. Když už tu museli být oba, usoudili, že třetí osoba není k posunu zapotřebí a že si výhybky odemknou a přestaví sami. Vlakvedoucímu ostatně ten den nebylo příliš dobře po těle a ráno jeho směna po nočním přerušení pokračovala, tak byl rád, že se jeho práce zúžila na vyžádání souhlasu k posunu od dispečera.

Po zastavení v Bezdružicích Standa došel otevřít vrata od výtopny, vyfasoval od vlakvedoucího potřebné klíče a v domnění, že na zadním stanovišti motorového vozu je kolega Otouš, rozjel vůz zpět směrem k Pňovanům. Když míjeli výkolejku, umístěnou na topírenské koleji, Standa přibrzdil a ladným skokem vyskočil z motoráku, aby ji odemkl, stejně jako dvě výhybky, potřebné k přejetí do garáže. Podle předchozí dohody měl Ota vůz za krajní výhybkou zastavit a zajet k výtopně, aby za ním Standa vše zase přestavil do základní polohy a uzamkl. V okamžiku, kdy se jeho nohy dotkly země, si Standa uvědomil, že vlastně neví, zda si Ota neodnášel věci na nocležnu a zda se vrátil do vozu. Standovy pochyby se naplnily v okamžiku, kdy motor nezastavil u krajní výhybky a pomalu, ale nezadržitelně pokračoval směrem ke Konstantinovým Lázním. Co Standovi probíhalo hlavou lze těžko popsat, ale kdyby se v tom okamžiku řízl, krev by mu určitě netekla.

O to větší rána se ozvala okolím po chvíli. Nebyla to však rána způsobená vykolejeným motorákem, tříštícím se ve velké rychlosti, kterou nabral na dlouhém spádu. Byla to rána, jak Standovi spadl kámen ze srdce. Po několika dlouhých minutách totiž od Konstantinových Lázní přisupěl pohřešovaný motorák, za jehož řídícími pákami stál klidný Ota. " Ty vole, co to tady provádíš? Já jsem si ležel v oddílu na lavici a najednou se mi zdálo, že se mnou jedeš do topírny nějak dlouho a rychle. Šel jsem se tedy podívat a koukám, že jsem tu sám. Tak tady to máš zpátky". Dnes jsou již oba aktéři této příhody na zaslouženém odpočinku a na svá železničářská léta jen vzpomínají.

Bezdružická trať vede zachovalou přírodou a mnohdy se cestující může cítit jako na safari. Z okna vlaku je vidět množství srnčí zvěře, skupinky jelenů sika i mnoho dravých ptáků. Výjimkou není ani rodina divočáků, závodících s vlakem, lišku můžete spatřit i v pravé poledne a budete-li mít štěstí, můžete zahlédnout i stádečko muflonů nebo samotářského jezevce.

Stinnou stránkou železniční dopravy jsou kolize vlaku se zvěří. Trať se často kříží s přirozenými stezkami kudy zvěř chodí na pastvu nebo k potokům pít a netuší, jakým nebezpečím je pro ni jedoucí vlak. Strojvedoucí pak většinou nestačí vlak přibrzdit tak, aby střetu zabránil. Tak se také stalo onoho podzimního dne, kdy se obětí střetu stal vzrostlý divočák. Mnohdy se stane, že při kolizi utrpí újmu i motorový vůz a musí být s utrženými hadicemi od chladiče odtažen, ale tentokrát na střet doplatilo jen poraněné zvíře.

Po mnoho let se kolem půl jedenácté dopoledne křižoval v Cebivi motor z Bezdružic s manipulačním vlakem v čele s neodmyslitelným Hektorem T 435.0. Právě tady získala vlaková četa manipuláku od strojvedoucího osobního vlaku informaci o dodělávajícím zvířeti, kolem kterého měl nákladní vlak za chvíli projíždět. Vidina zvěřinových hodů byla silnější, než obava z obvinění za pytláctví. Po několika minutách u zvířete vystoupili ze služebního vozu oba průvodčí, odhodlaní trápení zvířete ukončit. Statný kanec usoudil, že přesile je lépe ustoupit a i přes utrpěná zranění se dal na útěk, pronásledován osádkou vlaku. Poranění bylo vážné a zvíře by stejně pošlo, ale zatím stále bojovalo. Po několika metrech útěku zřejmě přešla jeho trpělivost a obrátilo se proti svým pronásledovatelům. Rázem se z pronásledovatelů stali pronásledovaní a situace se ještě několikrát obrátila. A jak to dopadlo?

Kdybych zúčastněné kolegy nepotkával v pozdějších dnech na trati, věřil bych, že tam s tím divočákem běhají ještě dnes. Celá historka se zachovala díky vlakvedoucímu, který vše sledoval nezúčastněně z lokomotivy a pak se postaral o to, aby se o všem do podrobnosti dověděli všichni kolegové na celé trati i dále.

Ani v současném samoobslužném provozu není nouze o různé humorné situace. Nabídnout slevu pro důchodce cestujícímu, který ještě důchodového věku nedosáhl, i když na to už jeho tělesná schránka vypadá je nejčastějším trapasem, se kterým se strojvůdci setkávají. Jeden z nich dokonce nutil slevu pro tělesně postižené úplně zdravému člověku, který jako postižený jen vypadal a hájil se slovy, že je normální a že chce jízdenku celou. V následující příhodě hrála negativní roli právě ta skutečnost, že se tady lidé znají a nepřipouští možnost nějakých velkých změn či mimořádností.

Strojvedoucí Pepa má dva syny. Kluci jsou to k světu, ale jak už to u kluků bývá, není na ně právě spolehnutí, co se týká ohlídání si svých věcí. Pepa přišel domů z ranní směny a po chvíli za ním dorazil ze školy i mladší z kluků. " Tatí, jel bych do Lázní na fotbal" znělo jeho přání. Počasí bylo již podzimní, chřipkové bacily létaly ve vzduchu a tak Pepa rozhodl, že kluk nebude riskovat zdraví na kole, ale že pojede vlakem. Když však malý synek projevil přání, aby mu táta dal na cestu režijku, Pepa ho odbyl, že ji nepotřebuje. Všichni se tu přece znají a ví kdo ke komu patří. Ostatně revizor tu byl ráno, když jezdil Pepa a odpoledne už určitě nikdo nepřijde. Tak rozhodl otec Pepa v přesvědčení, že udělal vše pro to, aby zabránil nepříjemnostem, které by následovaly v případě ztráty režijního průkazu.

Zákon schválnosti je však prevít. Na světě existuje více revizorů. O tom se na vlastní kůži přesvědčil i malý Pepino, který celou cestu vlakem vysvětloval revizorům, kteří tu byli na přepadové šťáře, že jeho táta je strojvůdcem a že mu režijku nedal, aby ji neztratil. Škoda, že se dětem nesmí dávat přirážka za nehlášenou jízdu. To by otec Pepa díky své opatrnosti vstoupil do dějin lokálky a dlouho by se o tom vyprávělo.

Text povídek je převzat z publikace Jiřího Bízka - 100 let místní tratě Pňovany - Bezdružice.

Historky z lokálky od Jirky Bízka II.

Vrátit se na začátek stránky.