Popis lokálky z Pňovan do Bezdružic

Lokální železnice z Pňovan do Bezdružic dlouhá 24 km je vedena v jízdních řádech Českých drah jako trať č.177. Největší stoupání dosahuje 26 promile a minimální poloměr oblouků 190 metrů, traťová rychlost je 60 km/h. Včetně koncových stanic je celkem na trati 10 zastávek, z toho 5 s kolejovým rozvětvením. Nachází se na ní 32 železničních přejezdů, z toho jen dva jsou zajištěny světelný zabezpečovacím zařízením a jeden trvale uzavřen mechanickými závorami. Dále je na trati jeden silniční nadjezd. Nejvyšším místem na trati je koncová stanice Bezdružice ve výšce 575 m.n.m., nejnižším je naopak most přes údolí Mže ve výšce 391 m.n.m. Jízdní doba motorových vlaků je 41 - 43 minuty.

Po kilometru vlak opatrně přejede nechráněný přejezd silnice II. třídy mezi Erpužicemi a Trpísty. Pak za krátkým zářezem následuje na trpístské nádraží (km 7,3), jenž je zároveň dopravnou a tak se zde mohou křižovat vlaky. Trpísty jsou stanicí s dvěmi dopravními kolejemi. Na bezdružickém zhlaví kolej č. 2 pokračuje jako vlečka do areálu Agroservisu a.s. Tachov. Vlastní obec Trpísty leží asi kilometr nad nádražím za vrškem. Ves která je vidět nalevo, jsou Erpružice.

Trať za nádražím stoupá mezi poli až k silničnímu nadjezdu, kde dosahuje jednoho z vrcholů stoupání na cestě do Bezdružic. Cestou lze zvláště v zimě, zahlédnout celá stáda lesní zvěře. Lokálka od podjezdu schází do údolí Kozolupského potoka. Ještě než sestoupí přímo k potoku, projdou koleje v těsné blízkosti osady Lomnička se stejnojmennou zastávkou (km 9,7).

Samotná osada jejíž červené střechy jsou vidět už od silničního nadjezdu dnes přežívá jen díky chatařům. Les vpravo se táhne až k říčce Hadovce a Úterskému potoku. Každé podzimní víkendové ráno na zastávce vystupují četné rodinné výpravy s košíky za bohatstvím zdejších hvozdů a málokdy se vracejí s prázdnou. A tak je půvabné jméno Lomnička přece jen známější, než by velikost osady tomu odpovídala.

Trať za Lomničkou ještě chvíli klesá lesem ke Kozolupskému potoku. Těsně za místním přejezdem po levé straně se nachází pomníček jednomu z místních občanů, který zahynul podnapilý v sedmdesátých letech pod koly vlaku. Samototok Kozolupský potok překoná trať větším propustkem a pak strání údolí šplhá k Cebivi. Cestou překoná propustkem opět jeden z menších přítoků Kozolupského potoka. Koleje se vinou v zatáčkách co chvíli polem či ve strmém svahu. V kilometru 12,436 projede vlak kolem přejezdníku, což je návěstidlo, které bílým světlem dá strojvedoucímu na vědomí, že zabezpečovací zařízení na přejezdu v Cebivi je v provozu. Za přejezdem vjedou vlaky do nádraží a dopravny Cebiv v kilometru 12,7.

Stanice Cebiv je původně dvoukolejná, rozšířená v šedesátých letech o třetí kolej, sloužící jako vlečka Lesní společnosti Stříbro, která tu donedávna měla manipulační sklad dřeva. Vlevo za údolím lze zahlédnout nejzajímavější budovu ve vsi. Tou je značně zdevastovaný zámek, na jehož kráse se neblaze podepsalo hospodaření místního JZD v letech minulých. Panoráma zámku doplňují rezavá ocelová sila dekorativně umístěná v zámecké zahradě.

Po opuštění cebivské stanice trať ještě chvíli mírně stoupá v polích a pak v pravotočivém oblouku začne klesat do údolí Hadovky. Na obzoru před vlakem se objeví zalesněný Hradišťský vrch, který v příštích několika kilometrech trať obchází. Trať projde krátkým lesem a pak poli sejde do blízkosti domků samoty Machařov. V kilometru 15,5, již v těsné blízkosti lesa a potoka Hadovky, se nalézá přívětivá zastávka Strahov. Vlastní obec se nachází asi dva kilometry západně od ní. Nádražní budova je zděná a pochází ještě ze začátku provozu na trati. Svou velikostí však neodpovídá dnešnímu významu zastávky. Okolní krajinu se po odsunu sudetských Němců po II. světové válce již nepodařilo plně dosídlit.

Zastávka Strahov je známa široké veřejnosti, zvláště té s výletnickými batůžky, vandráckými usárnami a v poslední době i té s velocipédy kosmické stavby. Do půvabného údolí Hadovky a Úterského potoka putovaly skautské výpravy již na počátku 20. století. Šumná směs zachovalé přírody i prvotřídních historických památek v podobě zřícenin hradů Gutštejna, Krasíkova a Falkenštejna je dodnes lákadlem nejen lázeňských hostů blízkých Konstantinových Lázní.

Trať za zastávkou vejde do hlubokého průkopu ve skalách a dostane se na louku. Až znovu vejde do lesa, přimkne se těsně k říčce Hadovce. Aby se těleso tratě nesesunulo do řečiště, vystavěli zde stavitelé asi 100 metrů dlouhou opěrnou zeď, sestavenou nasucho z kamene. V těchto místech vegetace těleso dráhy skoro pohltila - kolejiště i opěrná zeď je plná mechu a květin. Až motoráček tudy projede, na dlouhou hodinu se zde rozprostře krásné lesní ticho.

Koleje následně projdou delším skalním průkopem a vzápětí za lesním přejezdem přijde násep s mostem přes říčku Hadovku. Pod mostem u potoka je betonová jímka a z ní vede potrubí nahoru na násep. Zde mohly parní lokomotivy dobrat vodu opět pomocí ejektoru (viz výše). Dělo se tak ještě v šedesátých letech minulého století. Údolí Hadovky v těchto místech se stáčí k západu, ale trať pořád míří na sever tentokrát údolím Čelivského potoka. Hned za náspem projde posledním velkým průkopem ve skalách a střídavě přes louky a les míří údolím k Břetislavi.

Před kilometrem 18 se vpravo objeví násep výtažné koleje bývalého nákladiště lomu na Hradišťském vrchu, napojeného na trať výhybkou v km 18,2. Nákladiště vzniklo v roce 1929 a přestalo se používat počátkem padesátých let. Z nákladiště zbyla jen mohutná betonová rampa porostlá vegetací. Z bývalé tížné lanovky, která nákladiště spojovala s vlastním asi 600 metrů vzdáleným lomem, se nedochovalo nic. Pouze v průseku, kterým dnes vede elektrické vedení, lze nalézt betonové patky asi šesti stožárů lanovky. Není bohužel známa jediná fotografie této lanovky.

V kilometru 18,6 se nachází uprostřed vsi zastávka Břetislav s červenou plechovou čekárnou. Vlastní obec je položena necelý kilometr od Konstantinových Lázní, ve stísněném údolí Čelivského potoka. Stavení jsou však dnes využívána většinou jen rekreanty. Zastávce dává svérázný ráz blízký obecní rybníček, jehož opeření obyvatelé se občas rádi procházejí po nástupišti.

Za Břetislaví se údolí konečně pomalu rozevírá a les ustupuje. Trať se v blízkosti Kokašic táhlým obloukem ve vytrvalém stoupání stáčí ke Konstantinovým Lázním. Les a louky vystřídala pole, nad kterými se tyčí siluety několika dominant okolí. Na západě je to na stolové hoře zřícenina hradu Švamberka, známá spíše pod názvem Krasíkov. Na severu výhledu dominuje Ovčí vrch s kaplí věnovanou obětem selského povstání z roku 1680. Na východě stojí Hradišťský vrch s viditelnou jizvou po bývalém čedičového lomu. Pod kopcem na který vede naučná stezka s množstvím vyhlídek, jsou již vidět domy Konstantinových Lázní.

V kilometru 19,48 vlaky minou přejezdník (viz výše) a o pár desítek metrů dál přejedou na zabezpečeném přejezdu silnici mezi Kokašicemi a Konstantinovými Lázněmi. Trať za přejezdem chvíli vede mělkým zářezem, přejede po propustku Polžický potok a vzápětí se koleje rozvětví na výhybce zastávky a nákladiště Kokašice (20,4 km).

Stanici tvoří jedna dopravní a jedna manipulační kolej. Nádraží je dnes opravené, ale přece jenom již jen s nostalgií vzpomíná na dobu dřívější slávy, kdy se například v šedesátých letech stalo jednou z nejhezčích stanic na síti tehdejších ČSD. Předpoklady pro toto ocenění byly položeny už na počátku historie lokálky, kdy se nádraží stalo výchozím pro lázeňské hosty tehdy ještě oficiálně neexistujících Konstantinových Lázní (obcí se staly teprve v roce 1924). Dřevěná prosklená přístavba, zplanělé okrasné keře a záchodky netypicky umístěné uvnitř budovy byly posledními fragmenty prvorepublikového lázeňského nádraží, které se nechalo v jízdních řádech dlouhou dobu najít pod jménem lázeňského městečka.

Během rekonstrukce nádraží v roce 2005 však byla unikátní dřevěná přístavba neuváženě zbourána. Na počátku 21. století si už stěží představíme pískem vysypané chodníčky, nádherné róby dam vystupujících z vlaku v doprovodu mužů ve smokingu, na které čekají nablýskané kočáry a taxíky lázeňských domů.

Dnes to mají hosté od vlaku do centra lázní přece jenom blíž. Stačí jen popojet motoráčkem přes pole kolem upravených domků do blízkosti centra Konstantinových Lázní. Zde se v kilometru 21,2 nachází stejnojmenná zastávka. Nádražní budovy se návštěvníci lázní dočkali až v roce 1963. Do té doby vlaky zastavovaly necelých 50 metrů blíže přejezdu u hotelu Alžbětin Dvůr, kde byl dřevěný přístřešek pro cestující a v pronajaté místnosti hotelu byla výdejna jízdenek. Svým významem tato zastávka brzy zastínila přece jenom vzdálené nádraží dnešních Kokašic.

Trať po opuštění její nejfrekventovanější zastávky už jen stoupá mezi poli do koncové stanice Bezdružice v kilometru 24. Cestou se otevírají pohledy zdejší zvlněnou příjemnou krajinu. Úplný konec tratě je na konci šturcu v km 24,087. Cestou sem lze obdivovat krásné výhledy na zdejší zvlněnou krajinu. Bezdružické nádraží je také nejvýše položeným místem na trati, leží 588 m nad mořem.

V Bezdružicích je kromě dvou dopravních a jedné manipulační koleje ještě tříkolejné kolejiště místní výtopny (depa). Výtopna má tři stání, z toho jedno oddělené, vytápěné, pro motorový vůz. V podkroví je zachovalá vodárna pro zbrojení parních lokomotiv, studna se nachází v dřevěném domku vedle výtopny. U prohlížecí jámy jsou zachovány základy zauhlovacího zařízení - jeřábu. Kdysi se zde našly i kolejnice animální drážky o rozchodu 600 mm (odstraněny v listopadu 2006), po které se uhlí z nedaleké uhelné skládky dopravovalo.

Staniční budova rekonstruovaná v roce 2005 je patrová s obytným podkrovím. Dlouhá léta zde byla vykonávána dopravní služba. Na peróně vedle dveří do dopravní kanceláře byly až do 70. let minulého století hodiny se strojkem uvnitř kanceláře. Z krytého peronu vedou dveře do čekárny pro cestující, kde je výdejna jízdenek a do úschovny zavazadel. Suché záchody pro veřejnost byly umístěné ve zděném přístavku, přístupném z krytého peronu, avšak v roce 2005 byly vzorně rekonstruovány na záchody splachovací.

Až na konci stanice, v místech, kde dnes stojí prefabrikovaná hala Agroservisu, bývaly dřevěné kolny pro dobytek, nakládaný na železnici. Jejich umístění u přístupové cesty k nádraží bývalo terčem kritiky cestujících i představitelů obce. Mezi zmíněnou halou a nádražní budovou je na kusu kolejového pole vystaven motorový vůz M 131.1386. Do středu vlastního městečka, ležícího v překrásné krajině ve výšce 600 metrů nad mořem, je to už jen 5 minut chůze.

Vrátit se na začátek stránky.