Lokálka Pňovany - Bezdružice

Byl to divnej den

V létě roku devatenáctistéhošedesátéhoosmého, tak jako mnoho dalších let později, jsem trávil společně se svými nejbližšími část prázdnin na chatě, železničářským žargonem řečeno v kilometru 371 tratě spojující hlavní město Mocnářství Vídeň s hranicí na severozápadě monarchie, lidsky řečeno asi tak jeden kilometr od nádraží v Pňovanech na hlavní trati Plzeň - Cheb. Chata stojí na drážním pozemku, který dostal můj prastrýc jako výslužné při odchodu na zasloužený odpočinek od Československých státních drah. Nejdříve pozemek obývalo mnoho včelstev, později šikovné ruce prastrýce postavily chatu, na jejíž stavbu byl materiál částečně vyzískáván ze starých vagónů. Netřeba zdůrazňovat, že pobyt v takovém objektu, navíc asi tak dvacet metrů od nejzatíženější jednokolejné tratě v tehdejším Československu, kam nebyla jiná přístupová cesta, nežli právě po kolejích, měl nevídané kouzlo. Navíc umocněné absencí elektrické energie (25 000 voltů z trolejového drátu je pro domácnost celkem nepoužitelná), voda se musela donášet ve vědrech ze studny, při vaření oběda bylo třeba nejdříve zatopit v kamnech. Mojí prací bylo dolévat petrolej do opravdové lampy s knotem, aby bylo večer světlo. Nebylo rádio, lednice, vodovodní kohoutek, prostě nic, co by připomínalo jakýkoliv náznak civilizace.
Jediným důkazem toho, že je druhá polovina šedesátých let dvacátého století, byly novotou zářící "Laminátky" v čele nekonečně dlouhých uhelných vlaků či rychlíků mířících do Prahy, Chebu nebo jednou denně až do Paříže. Až jednoho rána bylo něco divného, v té době už nezvyklého. Elektrické lokomotivy z některých vlaků zmizely a objevovaly se spíše motorové a především parní mašinky. No nic, trať byla pod trolejí necelý rok a mohly nastat nějaké její dětské nemoci. Až se objevil, jako každý den ve stejnou dobu, starý pochůzkář pan Jonák z asi kilometr vzdáleného "vechtru".
Dnes se však nezastavil ani na obvyklou kávu, jenom z pešunku na nás zavolal, tu větu si budu pamatovat do konce života: "Co tady ještě blbnete, vždyť je válka!" Pak přece jen seběhl dolů a cosi vysvětloval. Moc jsem tomu nerozuměl, jenom, že jsou v Praze tanky a že bychom měli jet domů. Byla středa 21. srpna 1968...
Bylo nutno zabalit všechno potřebné a vydat se na cestu domů. Dopolední osobní vlak od Chebu na Plzeň přivezla samozřejmě parní lokomotiva, sice trošku zpožděný, ale jelo se. Pochopitelně v situaci, jaká byla, do svých domovů spěchala většina dovolenkářů z celé rekreační oblasti Mže i západočeských lázní a tak byl vlak řádně "našlapán". V Plzni jsme přestoupili na polední motorový rychlík na Prahu. Seděl jsem mamince na klíně s rukama opřenýma o dřevěný okenní rám "dvěstědvaašedesátky". Čím více se vlak blížil ku hlavnímu městu, tím jel pomaleji. Po delším čekání na Smíchově vyšel strojvedoucí ze své kabiny, aby nám oznámil, že vlak dále nejede. Na "Wilzoňák" se zkrátka nesmí.
Potřebovali jsme se dostat do Holešoviček, na opačnou stranu města než tam, kde jsme se právě nalézali. Vyšli jsme ven na nástupní zastávku tramvaje, obvykle tady před smíchovským nádražím postávalo několik Té jedniček jedoucích do Holešovic na lince 12. Dnes tu však nestála žádná. Nejela ani pětka ani šestnáctka. Poslední tramvaje z pražských ulic odcinkaly do svých vozoven už ráno. Snad kromě té, která byla u rozhlasu na Vinohradech součástí barikády. No a tak začal nekonečně dlouhý pochod. Po železničním mostě jsme se dostali na pravý břeh Vltavy a dále po nábřeží. Byly slyšet výstřely odkudsi z centra města, na náměstí Krasnoarmějců (jak symbolický název) tam, kde jsou dnes výstupy ze stanice metra Staroměstská, jsme potkali nákladní automobil - starou Pragovku erenu, s lidmi pevně svírajícími vlajku Československa a bílý prapor. No bylo to vlastně bílé prostěradlo na tyči notně potřísněné červenými fleky od krve. Pak následovala chvilka odpočinku a znovu další cesta posmutnělým hlavním městem v atmosféře, která by se dala krájet. Až v Karlíně nám zastavil taxík, jeho řidič měl ještě pár litrů benzínu, který nás dovezl šťastně až domů. Byl to divnej den. Následujících jedenadvacet let mne ve školách přesvědčovali, že to byla internacionální pomoc. Nepřesvědčili...
Mirek Dyk
Lokálka Pňovany - Bezdružice
M. Dyk a M. Klas, webmaster: Jirka Šplíchal
vytvořeno: 22. 8. 2006